Klub chovatelů NKO
 
 

Klub chovatelů NKO »

 

Plemeno »

 
 
 

Vznik a vývoj německého krátkosrstého ohaře.

Evropští krátkosrstí ohaři nevznikli a nevyvíjeli se ve všech zemích současně. Příčinou toho byl především různý stupeň kultury, různé stavy zvěře, zejména pernaté, jakož i rozdílný stupeň lovecké a tím i kynologické vyspělosti. Po těchto stránkách to byly právě jihoevropské země, jmenovitě Itálie a Španělsko, které měly všechny vhodné podmínky. Navíc v těchto zemích kvetlo ve středověku jako nikde jinde zbrojířství. Palné zbraně, které přispěly k podstatnému rozšíření krátkosrstých ohařů a k jejich všestrannějšímu použití byly v Itálii a Španělsku používány v širším měřítku asi o 100 let dříve než ve střední Evropě. Není proto náhodné, že se krátkosrstí ohaři vyvinuli nejdříve na jihu Evropy. Krátkosrstý italský ohař „bracco“ je některými kynologickými autory považován vůbec za nejstarší formu krátkosrstého ohaře. Tento názor potvrzují i nejstarší obrazy těchto psů, které se nalézají ve Vatikánské galerii v Římě, založené koncem 13. století. Představují krátkosrsté ohaře již ušlechtilejších forem. Naproti tomu německý kynologický spisovatel Dr. Kleemann se přiklání k názoru, že krátkosrstého ohaře vypěstovali Španělé.

Krátkosrstí ohaři se v jednotlivých evropských zemích nevyvíjeli ani zcela odděleně. Cestou obchodní, formou darů či jako válečná kořist a pod. se dostávali psi jedné země do země druhé a ovlivňovali domácí chovy. Dalmacký honič či bengálský brakýř, předchůdce nynějšího dalmatina, stává se hlavním loveckým psem Itálie. Odtud přicházejí do Španělska a do Anglie. Severně a jižně od Pyrenejí rozšířený honič je předkem francouzkého a španělského krátkosrstého ohaře. Španělský pointr takzvaného navarrského těžšího rázu se podle některých kynologických autorů dostal jako Spanish Pointer do Anglie.

Do Německa přicházejí italští, francouzští a španělští krátkosrstí ohaři, stejně jako anglický pointr. Všichni tito psi se pochopitelně používali více méně i k zušlechtění domácích chovů, ovšem jejich podíl na zušlechtění německého krátkosrstého ohaře nebyl stejný.

Krátkosrstí ohaři vůbec pocházejí vesměs z honičů. Pečlivým výběrem těch honičů, kteří vykazovali už od přírody vlohy pro vystavování, čistým pěstěním s nimi a přikřížením lehčích i těžších typů štváčů se vytvořil časem typ krátkosrstého ohaře.

Také německý krátkosrstý ohař byl vyšlechtěn z honiče, z něhož vznikl dávno před tím také německý černobíločervený barvář. S tímto barvářem byl původní německý krátkosrstý ohař křížen. Také tento kříženec byl podle všeho většinou černobíločervený. Teprve křížením s těžkou dogou a jihoevropskými psi vznikly jiné barvy. Ještě počátkem 19. století byly nejobvyklejšími barvami německých krátkosrstých ohařů bílá, bílá s hnědými místy, hnědá, hnědá s bílými odznaky. Podle Němce Winckella byli obvyklí také ohaři strakatí nebo žíhaní, zato ohaři černí, šedí a žlutí byli vzácní.

Během 17. století dovezli Němci ze Španělska starého španělského pointra. První jedinci tohoto plemene byli dovezeni a také používáni jen pro vystavování pernaté, později bylo toto plemeno použito ke křížení se staroněmeckým krátkosrstým ohařem. Výsledkem křížení byl silný pes s těžkou hlavou, který vystavoval pernatou a spolehlivě pracoval na stopě.

Přibližně v téže době se začaly rozšiřovat i ve střední Evropě zdokonalené ručnice, které již umožňovaly střílení zvěře v běhu a v letu. V důsledku toho vyvstaly nové a to nemalé požadavky na práci loveckých psů jak před ránou, tak i po ráně. Francouzi, Italové a Angličané viděli vyřešení těchto požadavků ve vyšlechtění plemen loveckých psů, kteří by byli ve svém oboru specialisty. Němci se pokusili vytvořit jedno plemeno pro všechny obory. S jakým výsledkem, je vidět už z líčení německého svobodného pána z Borchu, který v „Sylvanu 1813“ o krátkosrstém německém ohaři napsal: „Nyní je koroptvář jako vyzkoušený pomocník u mnohých myslivců z povolání povýšen na „fac totum“... Nejen při lovu v poli se ukazuje neúnavným, nýbrž ani ve vodě jej nezastraší ani námaha ani chlad, hledá, vystavuje,
přináší všechny druhy zvěře, které patří k nízké zvěři, doprovází svého pána na čekanou, jakož i na hony a všude je pozorný, klidný a horlivý v práci. Avšak jeho učenlivost nezůstává jen při tomto. Snadno lze jej přimět, že nahradí barváře, ba nezřídka zahanbí jej po krátkém nácviku.“

Až do čtyřicátých let 19. století byl německý krátkosrstý ohař ve stálém rozvoji, zato doba mezi 1839 až 1879 představuje údobí ustrnutí, ne-li jeho úpadek. Německý krátkosrstý ohař byl stále více zatlačován do pozadí anglickými psy, kterým byla dávána přednost pro jejich rychlost, temperament, způsob hledání a pro jeho dobrý nos. V Hannoveru a v Berlíně byla dokonce založena kolem roku r. 1840 sdružení pro dovoz anglických psů.

Teprve v létech z konce 19. století nastává obrat k lepšímu. Zpočátku se ovšem němečtí kynologové dopouštěli té chyby, že zavrhovali šmahem anglické psy a odmítali i křížení s pointry, ačkoliv tehdejší německý krátkosrstý ohař, který sice vynikal jako stopař a přinašeč a také byl neobyčejně ostrý, nebyl vytrvalý, hledal krokem a měl slabší nos. Tím se regenerace německého krátkosrstého ohaře stala svízelnou a jeho zušlechtění se oddálilo.

Po nezdařené výstavě spolku Hektor a po celkem bezvýsledné výstavě ve Frankfurtu n. M. v r. 1878 byl založen téhož roku „Verein zur Veredlung der Hunderassen“ (Spolek pro zušlechtění psích plemen). Rok na to byla pořádána v Hannoveru velká mezinárodní výstava a při té příležitosti došlo ke sjednocení názorů, jak má německý krátkosrstý ohař vypadat. Byly stanoveny plemenné znaky pro jeho formu podle tehdy nejlepšího psa. Byl jím pes nadlesního Hesse „Hektor I“. Tento pes byl poněkud lehčího rázu, nicméně robustní, většinou bílý s hnědými znaky.

Od té doby nastává opět rozvoj a cílevědomé zušlechťování německého krátkosrstého ohaře. Zasloužili se o to v r. 1890 založený „Klub Kurzhaar“ (Klub krátkosrstý ohař) a z chovatelů v prvé řadě chovatelé kmenů Lippe - Detmold. Psi z těchto chovů byli sice stále ještě těžkopádní, ale hledali již klusem a též povšechně znamenali určité zlepšení. Spojením s thuringenskými kmeny vznikli lehčí psi, k nimž patřili zejména psi chovatele J. Englera „von Lemgo“. Tito psi vynikali již ušlechtilejší hlavou a lepším exteriérem. Podle Strebla nebyl začátkem 20. století žádný vynikající německý krátkosrstý ohař, v jehož žilách by nekolovala krev „von Lemgo“.

Silnější kostry byli psi chovatele J. Mehlicha z Berlínu. Z náhodného krytí jeho feny „Holla Hoppenrade“ s pointrem těžkého rázu „Donnerem“ vynikli psi „Maitrank Hoppenrade, Balsan II. Hoppenrade a Bosko Hoppenrade“. Tito psi vynikali již ušlechtilostí, temperamentem a kvalitou nosu. Při anglickém hledání „derby“ Maitrak Hoppenrade dokonce porazil anglické psy a vítězem „derby“ se stal poprvé německý krátkosrstý ohař.

Zájem o krátkosrstého ohaře vzrůstal. Vznikly a vynikly další psince, z nichž je třeba uvést alespoň psinec „Tref - Trefflich“, chovatel Isermann, Nordhausen, psinec „Jagerhaus“ dvorního myslivce Isermanna, Sondershausen, psinec „Mansfeld“, chovatel Florstedt a psinec „Waldheim“, chovatel C. Mulde , Riechzenheim. Němečtí chovatelé použili pointra přirozeně i v jiných případech k zušlechtění německého krátkosrstého ohaře. Jisto je, že německý krátkosrstý ohař z pozdějších let začátku 20. století byl sice menší, zato však rychlejší, vytrvalejší a tím i výkonnější, než byl staroněmecký krátkosrstý ohař. Získal i exteriérově, i na způsobu hledání, jakož i na kvalitě nosu, podržel však spolehlivost a stopovací schopnosti, které učinily staroněmeckého ohaře tak oblíbeným.

Po stránce původové je tedy německý krátkosrstý ohař - zhruba řečeno - křížencem staroněmeckého krátkosrstého ohaře se starošpanělským pointrem, zušlechtěný anglickým pointrem, při čemž v něm převládá krev honičů, a to nejen domácího, ale i cizích, zejména také dalmackého či bengálského honiče. Po stránce výkonnostní představuje nový typ loveckého psa, který při řádném výcviku a vedení zastává práci anglického ohaře, retrívra, barváře, španěla, labradora a pokud jde o práci na škodnou na povrchu, i práci teriéra.

krásné mládí KO (96 kB) krásné mládí KO (93 kB) krásné mládí KO (81 kB) krásné mládí KO (94 kB)
krásné mládí KO (25 kB)
 
 
 
 
© 2009-2024 Klub chovatelů německých krátkosrstých ohařů ČR, z.s.
 
Loading